Historie Iron Maiden (česky)


Domů Historie Iron Maiden (česky) Iron maiden Killers The number of the beast Beast over Hammersmith Piece of mind Powerslave Live after death Somewhere in time Seventh son of a seventh son No prayer of the dying Fear of the dark Live at Donington A real LIVE one A real DEAD one The X factor Best of the beast Virtual XI Brave new world Rock in Rio Edward the great BBC archives Best of the B'sides Dance of death

zpět na stránku Iron Maiden

 

Příběh Iron Maiden začíná v roce 1971, kdy si 15ti letý Steve Harris, inspirován Wishbone Ash, Jethro Tull a Genesis, koupil kopii Telecaster baskytary za 40 liber. Steve měl sen, že jednoho bude hrát fotbal za svůj milovaný West Ham a skutečně byl zapsaný ve školácké listině. Jenže konkurence v Hammerské mládežnické organizaci byla silná a počet hráčů, kteří se skutečně dostali do profi-ligy, byl malý. Neustálé hraní a přísný tréninkový režim měly za následek, že mladý Harry nemohl popíjet s přáteli, chodit na koncerty ani prohánět holky. Po dlouhém přemýšlení opustil ideu fotbalista začal se věnovat rockové muzice. Naučil se hrát tím, že hrál podle svých oblíbených desek a také jamováním s přáteli. Tím vznikla skupina Influence, která se později přejmenovala na Gypsy’s kiss.

Steve poté hrál nějakou dobu s kapelou Smiler. Jeho spoluhráči byli o několik starší a nemohli se smířit s tím, že jim baskytarista běhá po pódiu a píše písničky. Steve si záhy uvědomil, že jediná možnost, jak dělat, co chce, je založit si vlastní kapelu. A tak se na konci roku 1975 zrodila Železná Panna (Iron Maiden). Steva k tomu inspiroval film Muž se železnou maskou. Železná panna je železná rakev s bodci uvnitř. Oběť se umístila dovnitř a byla doslova rozpíchána k smrti.

Na jaře 1976 kapela okupovala The Cart and Horses pub v Stratfordu na východě Londýna. Prvních pár vystoupení bylo fajn, ale Steve stále pociťoval, že kapele něco chybí. Zpěváka Paula Daye nahradil Dennis Wilcock ze Smiler a doporučil Stevovi mladého nadaného kytaristu jménem Dave Murray. To naštvalo oba hlavní kytaristy, Terryho Rance a Paul Sullivana a oba odešli. Bob Sawyer, který si říkal Bob D'Angelo, byl najat jako druhý kytaristy a spolu s bubeníkem Ronem Rebelem tvořil první regulérní sestavu Iron Maiden. Kapela začala vystupovat po celém východním Londýně a získávala si lokální fanoušky. Po půl roce se opět změnilo složení kapely – kytarista Bob, místo toho, aby se snažil doplňovat Dava Murrayho, s ním soupeřil a demonstrativně opustil kapelu. Poté, po hádce v Bridgehouse, zpěvák Dennis Wilcock vyhodil Dava. Ten se přidal ke kapele svého starého kamaráda Adriana Smithe jménem Urchin.

Po všech těch sporech se kapela rozhodla dočasně opustit dvoukytarovou koncepci. Jako sólový kytarista se ke kapele přidal Terry Wapram a s klávesama se přidal Tony Moore. Ron Rebel nemohl vydržet ty věčné hádky, a tak ho nahradil Barry Purkism, který si říkal Thunderstick (Hrompalička :-) Kapela v novém složení hrála jeden koncert v Bridgehouse a bylo nad slunce jasné, že s klávesama to nebyl dobrý nápad. Odešel tedy Moore následován Wapramem, který prohlásil, že nemůže hrát bez kláves. Steve zašel na koncert Urchin a přemluvil Daveyho (Murrayho; anglický jména se fakt dost blbě skloňujou), aby se vrátil k Maiden. Den odešel těsně před vystoupením v jižním Londýně a když odešel také Thunderstick, vypadalo to s Maiden dost bledě. Steve najal bývalého bubeníka ze Smiler Douga Sampsona a zatímco zkoušeli ve třech, hledali nového zpěváka. Nakonec Stevovi jeden jeho kamarád doporučil Paula di'Anna. Věci se poněkud zkomplikovali v roce 1977, kdy udeřila Nová vlna (New wave) a Punk. Spousta koncertních hospod najímala pouze New wave kapely. Nahrávací společnosti to viděli stejně. Kapela dostala několik nabídek, ale pouze pod podmínkou, že si ostříhají vlasy a stanou se punkovou kapelou. Zcela jistě znáte Stevovu odpověď.

Ke konci roku 1978 se situace o něco zlepšila a dovolila tak kapele menší comeback a hlavně – mohli hrát na pravidelných vystoupeních. Dobře si uvědomovali, že potřebují demo-snímek a tak strávili silvestra ve Spaceward Studios poblíž Cambridge a nahráli Prowlera, Invasion, Strange world a Iron Maiden.. Nahrávání stálo kapelu 200 liber, což byli všechny peníze, které měli, a tak si ani nemohli koupit master-pásky. Když o pár týdnů později přišli zaplatit za master-pásky, zjistili, že už jsou smazané, a tak jim zůstaly pouze kazety z původního nahrávání, neupravené a nemixované. Dave dal svou kopii Nealu Kayovi, DJovi pravidelné noční show v Soundhouse, který ji hrál v Bandwagon pub v Kingsbury v severním Londýně. Neal byl totiž fanoušek hard-rockové hudby. Pro kapelu teď bylo snazší zamlouvat si vystoupení a dostala stálé místo v Ruskin Arms v Manor Parku. Neal přehrál tu pásku v jedné ze Soundhouse nocí a byl překvapen reakcí. Stala se z ní totiž nejžádanější věc měsíce a Maiden tam tedy začali pravidelně hrát. Demo pásek taktéž neunikl pozornosti Roda Smallwooda. Poskytl mu ji jeho spoluhráč ragby, který taktéž pracoval se Stevem, a poté, co si Rod pásku poslechl a prohlédl si kapelu, nabídl kapele své služba jako manažer. Rod zajistil několik vystoupení po celé zemi, aby tak zajistil kapele fanoušky všude v Anglii a tak é zajistil několik vystoupení přímo ve středu Londýna, nebo alespoň poblíž, aby Maiden neunikli pozornosti nahrávacích společností. Jedno takové vystoupení se konalo 13. října v Marquee. John Darnley z EMI se přišel na Iron Maiden podívat a Rod se vsadil s manažerem Marquee, že show bude vyprodaná (700 lidí) před sedmou hodinou večer. Rod vyhrál a Maiden hned další měsíc podepsali smlouvu s EMI. V létě se o Maiden psalo v rockovém časopise Sounds. Hlavní roli v tom hrál Geoff Barton, který později založil časopis Kerrang! Jako první vyřkl o Maiden výrok, že založilo „Novou vlnu britského heavy-metalu“

Mezitím byla kapela zaplavována žádostmi fanoušků o kopii demo-snímku, a tak se kapela rozhodla vydat ho pod svým vlastním Rock hard labelem. 7'' singl dostal jméno The Soundhouse tapes a aby se dostal pouze ke skalním fanouškům, prodávali ho Maiden pouze na koncertech a poštou. 6 000 kopií bylo vyprodáno téměř okamžitě. Navzdory žádostem hudebních obchodů se kapela rozhodla uchovat tuto demo-nahrávku pouze pro fanoušky a neprodávat ji veřejně. Mezi vystoupeními trávila kapela čas ve studiích Manchester Square EMI a nahrávala Sanctuary a Wrathchild pro dlouhohrající desku s názvem Metal for muthas. Také nahráli čtyři skladby pro Friday Rock Show na Rádiu 1. Vrátil se kytarista Tony Parsons a doplnil tak kapelu na pět lidí.

Přes vánoce prodělala kapela hned dvě personální změny - Doug Sampson musel opustit kapelu ze zdravotních důvodů a Parsons dostal padáka, protože se pódiu vždy tvářil znuděně a otráveně. Jejich místa zaujali Clive Burr a Dennis Stratton. Kapela poté začala nahrávat své první album. Producenta jim dělal Will Malone. V únoru 1980, zatímco kapela objížděla koncerty v rámci Metal For Muthas tour, vyšel jejich první singl – Running free. Úspěch tohoto singlu naprosto překonal očekávání nahrávací společnosti a umístil se na 44. místě v UK charts a vynesl také kapele pozvání k vystoupení v rámci Top Of The Pops na televizi BBC. Kapela přijala, ale pouze pod podmínkou, že bude hrát živě – první kapela, která o toto žádala od The Who, kteří tak učinili před osmi lety. BBC překvapivě souhlasila. Nahrávku tohoto vystoupení najdete na albu BBC sessions. 14. dubna 1980 vyšlo debutové album Iron Maiden okamžitě vystřelilo na 4. (!!!!!!!!!) příčku UK charts. Maiden tou dobou vystupovali jako předkapela Judas Priest při jejich British steel UK tour. Poté vyrazili na své vlastní turné jako head-lineři, kde ve dvou měsících odehráli zhruba 40 vystoupení. Také se znovu objevili v Marquee, která hráli čtyřikrát za sebou a pokaždé bylo zcela vyprodáno.

V srpnu byli Maiden přizváni americkou hvězdou Kiss, aby se připojili k jejich evropskému turné a také aby hráli v sobotu na Reading-festivalu jako speciální host kapely UFO (nahrávku tohoto vystoupení najdete na albu BBC sessions). Po turné s Kiss, kterým se kapela hodně proslavila, si Maiden odjeli na týden odpočinout do Itálie. Po návratu s Itálie odchází z kapele kytarista Dennis Stratton, neboť má zcela odlišnou představu o tom, jakou muziku by chtěl hrát, než kapela. Tenkrát se dost pohádali, ale dnes jsou Dennis s kapelou opět přátelé. Maiden neměli moc času rozhlížet se po náhradě a tak se připojil Adrian Smith. Kapela vlastně žádala Adriana dříve než Dennise Strattona, ale Urchin (kapela, ve které Adrian hrál) se zdála, že bude úspěšná, a tak Adrian zprvu odmítl. Po druhé už zaplaťpánbůh ne. Kapela narychlo uspořádala malé turné po Anglii, aby si Adrian zvykl. Poté začali pracovat na novém albu, jehož producentem se stal Martin Birch. Z nahrávání si pouze jednou odskočili, a to proto, aby se mohli zúčastnit speciálního vánočního koncertu v Rainbow Theatre v Londýně. Vystoupení bylo filmováno a později vydáno. V hale bylo doslova narváno a přestože kapela musela hrát druhou půlku vystoupení znova kvůli problémům s nahráváním, nikdo neodešel dříve!

Druhé album, Killers, vyšlo v únoru 1981, přesně, jak kapela slibovala fanouškům během prvního světového turné. Stejně jako v Evropě, Maiden v rámci světového turné vystoupili i v Kanadě, USA a Japonsku, kde nahráli několik živých stop a vydali je jako EP Maiden Japan. V březnu pak vyšlo 30ti minutové video z Rainbow.

Jak se blížil konec turné, bylo jasné, že dny Paula di'Anna jakožto zpěváka Iron Maiden jsou sečteny. Až do dna si užíval rock’n’rollového životního stylu navzdory varováním kapely i doktorů a ničil si tak nejen hlasivky, ale i zdraví. Jeho styl zpěvu se spíše začal podobat Whitesnake, a to si kapela nepřála. Nastal čas pro další změnu v sestavě. Ze spřátelené rockové kapely Samson odešel Bruce Bruce, který byl rozčarován z toho, že se Samson vyvíjí stejným směrem, jakým se ironií osudu vyvíjel i di'Anno. A tak se Bruce dostal k Maiden a změnil své jméno zpět na Dickinson. Prvního Bruce si však ponechal.
Konalo se několik narychlo uspořádaných koncertů v Itálii, které měli představit Bruce fanouškům. Bruce taktéž triumfoval v Rainbow, kde kapela také dostala příležitost zahrát několik písní připravovaných pro novou desku. Fanoušci překřtili Bruce na "the air-raid siren" (siréna při leteckém útoku).

Jestliže byl rok 1981 v kariéře Maiden považován za úspěšný, pak rok 1982 překonal všechna očekávání. Kapela byla právě zaneprázdněna britskou částí Beast On The Road tour (komplet vyprodáno), když vyšel singl k novému albu – Run to the hills a dosáhl 7. příčky v UK charts. Samotné album The Number Of The Beast pak doslova smetlo všechnu konkurenci a usadilo se na první příčce UK charts a v Top 10 po Evropě. Taktéž se umístilo v Amerických a Kanadských hitparádách. The Beast On The Road tour znamenalo 180 koncertů během 8 měsíců. Kapela se opět dostala do nových zemí – konkrétně do Austrálie a Nového Zélandu. V srpnu se kapela vrátila z americká části turné zpět do Anglie, aby vystoupila před 35 000 fanoušky na Reading Festivalu (záznam opět na BBC sessions)
Na konci turné nastala další pohroma. Bubeník Clive Burr musel opustit kapelu z osobních důvodů. Přeplněný rozpis Iron Maiden si vybral svou daň. V lednu 1983 odletěla kapela do Nassau kde nahrávala nové album s novým bubeníkem – přichází smíšek kapely Mr. Nicko McBrain! Maiden se s ním poprvé setkali v průběhu britské části Killers turné, kde jim předkapelu dělali francouzští rockeři Trust. V Americe byla kapela několika kretény, pardon, špatně informovanými lidmi (čti debily) označena za satanistickou (už jsem řikal, že ji tak označili idioti?) což bylo samozřejmě nepravdivé, mylné, chybné, scestné, zkrátka výplod několika chorých mozků. Tyto zcela nepravdivé fámy však – překvapivě – zajistily kapele ještě větší slávu.

Nicko si svůj křest ohněm prožil v průběhu nahrávání Piece of mind v Nassau. Kapela si od nahrávání na chvilku odpočinula v průběhu natáčení videoklipu Flight of Icarus. Ve scénáři byla postava, která na sobě měla mít modrý make-up a měla být oblečena do mnišské kápě. Jako nováček dostal tuto roli Nicko. Album vyšlo v květnu (3. v UK charts) a v Hull city začala World piece tour. Turné bylo opět (samozřejmě) celosvětové a kapele se dostalo uznání kdekoliv hrála. V Americe hráli pro stále více a více lidí a téměř všude měli vyprodáno. Turné skončilo opět v Evropě - a to televizním vystoupením v Dortmundu. Jako vrchol vystoupení členové kapely zlomyslně zaútočili na Eddieho. Objevili se tak názory, že Iron Maiden končí se svým maskotem-příšerkou, ale naštěstí to byly jen kecy.

Zkraje roku '84 si Maiden dali třítýdenní pauzu a poté začali pracovat na novém albu. Zkoušeli v Jersey a nahrávali opět v Nassau. Powerslave vyšel v září, tedy v době, kdy už kapela byla třetím týdnem na vyčerpávajícím World slavery tour. Turné bylo zahájeno v Polsku – to bylo poprvé, kdy se v Polsku konal rockový koncert s pouze západními kapelami. Hráli také v Maďarsku a Jugoslávii a turné „Iron Maiden za železnou oponou“ slavilo ohromný úspěch a přilákalo pozornost světových médií. Celé turné bylo filmováno a bylo vydáno koncem roku pod názvem „Behind The Iron Curtain“ (tedy Za železnou oponou). Z východní Evropy se Maiden přes Itálii vrátili do Anglie, kde právě vyšlo album Powerslave a okamžitě vystřelilo na 2. pozici UK charts. Obrázek na albu (tedy hezky česky cover) byl dosud nejpropracovanější, takže tomu muselo odpovídat i koncertní pódium. Maiden vystoupili čtyřikrát po sobě v Hammersmith Odeon, z toho jednou pro charitu s kapelou Bad News. Eddie na tomto turné měřil šest metrů a objevoval se ke konci písně Iron Maiden. Turné mělo ohromný úspěch, kapela byla na vrcholu svých sil, pódium obrovské a poptávka po merchandise (takový ty serepetičky typu tričko s logem kapely, čepice s logem, atd.) na mnoha vystoupeních překonala rekordy. Kapela přerušila americkou část turné a poprvé zavítala do Jižní Ameriky, kde vystoupili na Rock in Rio festivalu před cca 200 000 lidmi (takové menší klubové vystoupení jen pro pár skalních fanoušků :-) Vrcholem Americké části turné byla vystoupení v Long beach areně na Floridě, kde Maiden (jako první kapela v historii arény) vyprodali čtyři po sobě jdoucí vystoupení. Celkem je tam shlédlo 52 000 lidí. Tato vystoupení byla filmována s tím, že se později vydají jako další živé video, a taktéž jako živák (první), protože kapela byla fakt na vrcholu sil a chtěli to zachytit. Vyčerpávající turné skončilo v červenci 1985. S chystaným živákem & živým videem si kapela mohla konečně po pěti letech udělat čas na opravdové prázdniny. A že je potřebovali! Živák i video – obé nazvané Live after death – vyšli v říjnu. Album se dostala na 2. příčku UK charts a video bylo po několik měsíců nejprodávanějším hudebním videem.

Další album – Somewhere In Time – se nahrávalo v Nassau a Mnichově a vyšlo v září 1986. 3. příčka UK charts a platinové nebo zlaté desky prakticky ve všech větších státech. Aby kapela udělala albu reklamu, rozjelo se Somewhere On Tour (turné). Na albu byla patrná změna, a to nejen použitím syntetizátoru v některých skladbách. Turné opět započalo za železnou oponou, konkrétně v Bělehradě, a skončilo o osm měsíců později v Osace. Pódium bylo opět senzační, z Eddieho se pro tentokrát stal kyborg a jako vrchol celé show byla celá kapela vyzvednuta do vzduchu a objevila se obrovská nafukovací hlava Eddieho a drápy. Kapela rovněž točila interview a zákulisní scéno pro dokumentární video nazvané „Twelve Wasted Years“, které obsahovalo i předtím nikdy nevydané záznamy a rozhovory s lidmi, kteří hráli hlavní úlohu při vzestupu Maiden. Když skončilo turné, nastal čas přemýšlet o dalším albu.

Seventh Son Of A Seventh Son“ byl jedním slovem majstrštyk (prostě bomba). Byl to první pokus Maiden nahrát album s příběhem. Nebyl to záměr, ale jak kapela zkoušela a na hrávala, zdálo se, že na sebe jednotlivé skladby tak nějak navazují. Kresba na obalu byla také zase něco jiného. Seventh Tour Of A Seventh Tour taktéž porušilo všechny tradice Maidnů. Začínalo v Americe, a obsahovalo jak samostatné show, tak i vystoupení na festivalech. Během tohoto turné se Maiden také poprvé objevili u nás, tenkrát ještě v Československu. Tento historický okamžik se odehrál 25. srpna 1988 na stadiónu Sparty. Zlatý hřeb turné bylo vystoupení Maiden jako hlavní hvězdy legendárního festivalu Monsters of Rock v Doningtonu. Jako podpora Maidnům tam byly takové hvězdy jako Kiss, Megadeth, Guns’n’roses a Helloween. Maiden tak vystoupili před dosud největším publikem, jaké kdy plácek u Doningtonského hradu zažil – 102 000 lidí. Maiden měli ohromný tracklist a taktéž vizuální stránka, zakončená masivním ohňostrojem, byla famózní. Kapela pak hrála několik Monsters… show po Evropě, než zakončila turné několika halovými vystoupeními na domácí půdě. Bylo to poprvé, kdy Maidni hráli na tak velkolepých halových vystoupeních v Anglii. Nafilmovali dvě pravděpodobně nejúspěšnější nefestivalové vystoupení, obě v Birmingham NEC a sice za účelem vydání nového Live-videa, na kterém se Steve Harris podílel i jako asistent režiséra. Turné skončilo 12. prosince v Hammersmith Odeon, tedy v místě předchozích velkolepých triumfů Maiden. Na rok 1989 se nechystalo žádné nové album, a tak si kapela mohla trochu odpočinout a strávit také nějakou dobu se svou rodinou.

Bruce a Adrian odpočívali při natáčení sólového alba, zatímco Steve strávil většinu času editací pásků z Birminghamu. Kapela se konečně sešla až v listopadu 1989, kdy vydali video Maiden England. EMI a Sanctuary (records – to je nahrávací společnost, ne ta písnička :-) uspořádali ohromnou (a kurevsky drahou) megaparty v britském stylu. Hala byla pokryta vlajkami a byly pozváni „hlavouni“ světových médií. Jako pohoštění bylo podáváno tradiční britské jídlo – tedy Fish and chips (raby s hranolkama) a pilo se hořké pivo. Kapela si toho ale moc neužila (zas tak o moc nepřišli), protože po celou dobu pózovali fotografům a rozdávali interview. Maiden England se zase stalo nejprodávanějším hudebním videem.

V lednu 1990 se kapela sešla u Steva a začala práce na novém albu – No prayer for the dying. Sotva začali, nastala první personální změna po více než sedmi letech. Adrianovi právě vyšla sólová deska a on prozradil, že si není jistý, že může stále podávat u Maiden 100% výkon a tak po vzájemné dohodě odešel z kapely. Naštěstí, řešení se přímo nabízelo. Janick Gers, dobře známý z dob, kdy spolupracoval s Gillanem a který taktéž nedávno spolupracoval s Brucem na jeho sólovce, se připojil ke kapele. Nahrávání alba pokračovalo podle plánu. Poprvé od dob Number of the beast nahrávala kapela album na domácí půdě, a to ve Stevově vlastním studiu ve předělané stodole poblíž jeho domu v Essexu. Obsah alba byl o něco vážnější, a texty se začaly zabývat spíše otázkami současnosti. Album vyšlo 1. října 1990 – 2. v UK charts. Poté, co kapela po téměř dva roky nepřekročila hranice Anglie, vydávají se Maiden na No Prayer On The Road tour. Ve srovnání s předchozím turné, které se neslo hodně ve velkém stylu, vypadalo toto turné jako návrat ke kořenům s minimem serepetiček na pódiu a s minimem světelných a ohnivých efektů. Ukazovalo to schopnost Maidnů zahrát fantastický koncert i bez mega-wattů osvětlení, hromady pyrotechniky a velkorozpočtové produkce. Janick také znamenal změnu ve stylu vystoupení – jeho energie, entusiasmus a opičky, které na pódiu předváděl zapůsobily na každého, obzvlášť na Daveyho. Kapela i fanoušci byli rádi, že se znovu setkávají. Turné skončilo v březnu 1991 s Salt lake city. Původně se plánovalo ještě pokračování v Japonsku a Austrálii, ale problémy s přepravou způsobené vypuknutím války v zálivu zapříčinily předčasný konec turné.

Když nastal část zabývat se novým albem, kapela i management se shodli na tom, že Eddie potřebuje změnu image pro 90tá léta. Bylo rozhodnuto, že Eddie by měl vypadat více hororově a tak byli pozváni Derek Riggs a několik dalších umělců, aby předvedli, jak si představují nového Eddieho. Byla vybrána podobizna od Melvyna Granta. Album Fear of the dark vyšlo v květnu 1992 a Fear of the dark tour začala ve Skandinávii. Album vyneslo kapele již třetí první příčku v UK charts a byli opět pozváni do Doningtonu. Kapela předvedla ještě masivnější show než v roce '88. Už totiž věděli, co mají od Doningtonu očekávat, a tak nebyli tak nervózní. Celá show byla točena a vyšla na videu o rok později a ještě později i na CD Live at Donington. Vizuální stránka pódia byla opět velmi propracovaná, ovšem již ne tak jako v roce 1988 a Eddie vypadal jako nějaký strom či co. No prostě nějak jako na přebalu Fear of the dark. Turné skončilo 4. listopadu a po cestě z Japonska domů kapela ještě netušila, jaká bomba je čeká v roce 1993…

Bruce si už nějakou dobu pohrával s myšlenkou, že by odešel od Maiden. Měl rozjeto několik projektů mimo Maiden a taktéž jeho rodina mu zabírala dost času. Něčeho se musel vzdát a tak se rozhodl, že odejde od Maiden. Bylo rozhodnuto, že vyjde nové live album, ale tentokrát jako dvě oddělené desky - A real LIVE one a A real DEAD one. Ta první bude obsahovat materiál z doby po Live after death albu, zatímco druhý disk bude obsahovat starší materiál. Fanoušci tak měli na výběr, zda si koupí obě desky, jen tu se skladbami z jejich oblíbené éry.

Když vyšlo první z dvojice alb – A real LIVE one, kapela se vydala na Real live tour. Taktéž hledali náhradu za Bruce. Byly zaplaveni tisíci pásky, CD a videi, od jakž takž nadějných až po ty absolutně beznadějné. Mezitím kapela navštívila Moskvu, kde se jí dostalo vřelého přijetí od ruských fanoušků. Poté, co turné skončilo, nadešel čas prohrabat se tou nepřebernou hromadou demo-snímků případných nových zpěváků Maiden. Brucovi se dostalo vhodně ošklivého rozloučení na konci „Raising hell“, televizní show kouzelníka Simona Drakea.

Po intenzivním pátrání bylo oznámeno, že Bruceovou náhradou se stává Blaze Bayley z Wolfsbane. Wolfsbane dělali Maidnům předkapelu při britském turné 1990 a tak kapela viděla Blaze naživo a věděla, co od něho může očekávat. Blaze byl od začátku favorit a poté, co si kapela poslechla všechny ty pásky a shlédla konkurzy, cítila, že Blaze by byl vhodnější. Poté začala kapela s novým přírůstkem intenzivně zkoušet aby se dohromady tak nějak sžili, a poté se začalo pracovat na novém albu.

Kapela měla nejen nového zpěváka, ale také nového producenta. Poprvé od roku 1980 nebylo album Iron Maiden produkováno nebo koprodukováno Martinem Birchem. Od poloviny osmdesátých let byl Martin napůl v důchodu a pracoval pouze na mixování desek pro Maiden. Teď se rozhodl přestat i s tím. Padlo rozhodnutí, že producentskou židli budou sdílet Steve Harris a Nigel Green. Trvalo to téměř rok, než natočili nové album. To proto, že si chtěli být naprosto jistí, že všechno je tak, jak má být. Album dostalo název The X factor (X jako neznámá a zároveň jako římská desítka označující desáté studiové album). Vyšlo v říjnu 1995 a krátce poté následovalo turné s názvem X factour.

Turné bylo zahájeno koncerty v Izraeli a Jižní Africe – to bylo poprvé, kdy Maidni hráli v těchto zemích. Byli ovšem tak nadšeni místními fanoušky, že se rozhodli se sem propříště vrátit. Bylo také plánováno vystoupení v Bejrútu, ale libanonská vláda zrušila jejich víza a nepomohli ani zásah na diplomatické úrovni. Kapela tedy využila této nečekané přestávky a odletěla zpět do Anglie do pořadu MTV Most wanted. Poté odletěli do Rumunska, tedy do země za bývalou železnou oponou. Tam také zahájili první kompletní turné po zemích bývalého východního bloku (Bulharsko, Slovensko, Maďarsko, Polsko a Česká republika). Veškeré pochybnosti o Blazeových schopnostech padly v okamžiku, kdy se kapele (i Blazeovi) dostalo vřelého přivítání od fanoušků, obzvlášť doma. Show v Brixtonu byla jedna z nejlepších vůbec. Kapela byla řádně rozjetá, a fanoušci taky.
V roce 1996 slavili Maiden 20 let existence, a to tím, že vyšel singl Virus (což je dle mého názoru jejich vůbec nejhorší písnička) a album Best of the beast. To vyšlo dokonce hned ve dvou verzích – 1CD a 2CD.

V '98 pak vydali album Virtual XI, což je podle mého názoru jedno z nejlepších.

Zkraje roku 1999 se za velké slávy vracejí do kapely odpadlíci Ardrian Smith a Bruce Dickinson.

[na pokračování se intenzivně pracuje]